Psi v Athénách
Psi v Athénách
PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph.D.
UK –PedF v Praze, Katedra biologie a environmentálních studií
Před pár lety jsem pozorovala smečky divokých psů v Rumunsku. Většina z nich chodila jen po třech, někteří jen po dvou končetinách. Byli zlí, lidí se báli a když mohli, tak se do nich zahryzli. Jeden zlý pes pokousal na Fagaraši jednoho člena naší studentské expedice. (Vrátil se do Prahy předčasně a dostal sadu nepříjemných injekcí proti vzteklině na Bulovce.)
Naproti tomu, divocí psi v Athénách byli mílí a přátelští. Po celých Athénách se pohybovali volně a bez majitele voříšci střední a velké velikosti. Psy jsme potkávali úplně všude – nejen v parcích, ale také v podchodech do metra, ve sloupořadí obchodů a hotelů a ve venkovních zahrádkách restaurací. Dokonce jsme na ně narazili také v oplocených agorách, na kterých byla cedulka "vstup se psi zakázán" (zřejmě byl zakázán vstup jen lidem se psi, psům samotným byl povolen).
Ve dne většinou leželi psí tuláci jako mrtví někde ve stínu a nebo se (k mému údivu) bez jakýchkoli protestů místních maminek a babiček s dětmi ochlazovali koupelí ve fontánce v Národní zahradě. Co jsem mohla pozorovat, chovali se k nim lidé (včetně místních) velmi přátelsky. Leckde byl na ulici kýbl s vodou, ze kterého se mohli procházející pesani napít. Většina zvířat, které jsme potkali, byli psi (samci). Byli velmi přátelští, sebevědomí. Jejich kondice byla dobrá. Neviděli jsme žádnou zjevnou nemoc (kromě zákalu na oku jednoho psa – viz obrázek níže), žádné následky zranění ani podvyživení (naopak byli krásně osvalení). Dvěma psím tulákům jsem v Národní zahradě nabídla kus tatranky, ale jen si k němu čmuchli, větší zájem o něj neprojevili.
Večer mi došlo proč – psi ožili a ve dvojicích, trojicích obcházeli místní restaurace. Zdálo se, že měli své pravidelné trasy, obsluha je leckde vítala jako staré známé a zde dostávali zbytky masa, které na řecké tabuli vždycky zbývají. S kolegyní Stevi jsem, právě během cesty na opulentní večeři, na téma psi v Aténách zapředla rozhovor. Vyslovila velké politování, že to u nich takhle vypadá. Sama má také psa – setra (dost se divila, že vím, co to je „setr“). Ptala se, jestli my máme psa, ale kolii neznala (natož border). Připomněla jsem ji populární Lassie, ale nejsem si jistá, jestli kývala proto, že by knihu nebo film znala, nebo ze zdvořilosti.
Stevi mi vysvětlila, že úřady ale o psi pečují, poskytují jim veterinární prevenci (očkování). Tím se vysvětlily obojky se známkami, které psí tuláci většinou měli. Největší problém vidí Stevi v tom, že psi zvětšují již tak vysokou dopravní nehodovost. Kolegyně Anna ze Španělska se přidala do diskuse a řekla nám, že u nich psi volně běhat nesmí. Musí chodit na vodítku. A když je nějaký pes na volno, lidé hned volají policii, aby ho odchytila a odvezla. (Asi jako u nás.)
Během večeře se psi čekající na zbytky rozštěkali. Bylo to poprvé, kdy jsem je v Athénách slyšela štěkat. Se zájmem jsem se otočila – psi štěkali na vyhublé bezdomovce tmavé pleti, kteří tlačili vozík plný neuvěřitelného harampádí, a pomalu se k nim výhružně blížili. Během štěkotu (vyzáblá žena hrozila na psi pěstí, ale ti si z toho moc nedělali, postupovali proti ní a vytlačovali ji ze svého území), prohledávali bezdomovci odpadkové koše lemující zahrádku restaurace. Číšníci a portýři vyšli ven z kuchyně a psi hlasitě povzbuzovali a smáli se. V této krátké scéně se projevila pravidla konkurence o zdroje. Psi, jinak přátelští, se nepřátelsky chovali k lidem živící se podobným způsobem jako oni (odpadky). Nepochybně si za štěkotu bezdomovci koše prohlédli méně důkladně, než kdyby na to měli klid.
Naskytla se také příležitost zamyslet se nad tím, proč asi lidé projevují větší slitování s psími, než s lidskými chudáky a tuláky bez domova.
Během návštěvy Athén jsme potkali také několik psů s majitelem. Byli v mnohem lepším stavu, než těch několik psů, které lze potkat na Kypru.
S majiteli si spokojeně vykračovali obvykle psi malých plemen (opatrovaní oříšci, dost pudlíků, jeden čínský chocholatý – labutěnka, jeden maltézáček). Chodili se svými pány takřka jen a pouze na vodítku, více než na obojcích na kšírech. Z větších psů jsme viděli jednoho pěkně rostlého mladého černého belgického ovčáka, se kterým si jeho majitel hrál na malém trochu trávou porostlém plácku uprostřed bazarů ve čtvrti Kolonáki. No a taky jsme viděli na naší noční procházce na jihu v náplavce vedoucí od přístavu Pireus do centra Athén pána s boxerem. Seděli pohodlně na lavičce a dívali se na moře. Také jsme se zastavili a dívali na temnou oblohu, svítící lodě a hlavně kočku s dvěma koťaty. Měla ladné exotické tvary. (Již v Řecku je vidět … pravidlo - straky, hrdličky, holubi - ti všichni byli podivně vychrtlí a vyčouhlí. Chvílemi se mi zdálo, že to snad platí i na Řekyně J) Najednou se vzadu ozval hluk a křik v řečtině. Mourovatý kocour (že by otec rodinky?) napadl boxera na vodítku a jeho majitel ho chránil a kocoura odháněl. Ke jen tak nedal - několikrát se vrhl do útoku, ale nakonec od psa a jeho statečného obránce mrskajíc ocasem odešel.
Poslední den jsme již za tmy procházeli městem k metru Syntagma. Se zájmem jsem nakoukla do Petshopu - kromě zakrslých králíčků, andulek, papoušků, rybiček zde prodávali také štěňata. Byla po nahloučena v teráriích, ne o moc větších, než je klec, ve které míváme doma morče (cca 1 x ½ m). Také vystláno měli jako morčata - nastříhanými kousky novin, mezi kterými bylo několik (většinou převržených) misek s vodou. V jedné kleci bylo štěně yorkshirského teriéra (kdo ví, zda s PP nebo bez), v další byla štěňata tři - pekinéz, čínský chocholatý a ještě jedno huňaté (že by snad malý knírač s přerostlou srstí? Malý číňan (byl moc podobný Mie – fence mé dcery) dorážel na ostatní dvě štěňata a chtěl řádit. V omezeném prostoru se to ovšem moc nedalo. Když jsem si vzpomněla, kolik toho číňanka mé dcery naběhá, tak bych si je byla všechny koupila… No, ale to se nedalo. Tak zbývá jen doufat, že se svých majitelů dočkají hodně brzy.
V Athénách je zřejmě lepší být psím bezdomovcem, než ušlechtilým mazlíkem. Rozhodně však Athény jsou potencionálním rájem etologů psů – místem, na kterém je docela dobře možné sledovat přirozené psí chování ve skupinách.