Historie

Histrorie se dívá do minulosti, které nikdo nebyl svědkem. Historici vychází z nálezů a předpokaldů, které jsou vždy spíše teoriemi než přesným popsáním reality. Níže uvádím, jak si historii kanaánského psa představují fanoušci plemene. Fanoušci jiných plemen, která pocházejí z této oblasti, by to vyprávěli jinak. Jak uzavírá Meir Edrey arecheologické důkazy nejsou dotatečně silné, aby nám poskytly jasné podklady pro úvahy k čemu se psi používali a jak žili. Natož jaké plemeno to přesně bylo.

Kanaánští psi přežili, ať již s pomoci člověka či bez ní, několik tisíciletí. Je fascinující, jak se vždy dokázali včas přizpůsobit novým podmínkám.

Archeologické nálezy dokládají, že před 4 000 lety chovali psy stejného kosterního rámce (doloženo kosterními nálezy v hrobech) a stejného vzhledu (doloženo kresbami) izraelští a judští králové. 

Nejznámější pohřebiště Kanaánských psů je v Aškelonu (v orig. Ashkelon). Zde bylo odhaleno více než 1000 psích hrobů z doby 2 000 př. n. l. (jedná se tedy o tzv. perské období Aškelonu). V těchto hrobech jsou všichni psi uloženi ve stejné pohřební pozici. Nejedná se o oběti, archeologové uvádějí, že tito psi zemřeli z různých příčin, v různých rocích; nebyli zabiti člověkem (Morey, 2006). Nejznámější kresby Kanaánských psů jsou z jeskyně Beni Hassan v Egyptě (datované 2200 až 2000 př. n. l.) a nebo na sargofágu (4 000 př.n.l.), na kterém je zobrazen Alexandr Veliký a Král Sidonu se smečkou psů (podobného vzhledu) při lovu na lva. Tyto nálezy vedly k přehodnocení našeho chápání postojů obyvatel starověkého Izraele vůči psům – dnes je zastáván názor, že psi nebyli neoblíbení, naopak (Miller, 2008). Pravděpodobně Kanaánské psy chovali také prostí lidé, kočovní pastevci, kterým pomáhali střežit a vodit stáda. Později, když Blízký východ osídlily arabské a římské kmeny, nastaly Kanaánským psům špatné časy (vztah Arabů ke psům není příznivý), přesto nevyhynuli, přešli na párijský, divoký styl života. Ale kdykoli se jim naskytla příležitost, přidávali se k lidem, nejčastěji ke kočujícím Beduínům či Drúzům.

Významným mezníkem v novodobé historii kanaánského psa je období aliji (konec 19. a první polovina 20. století), kdy do Palestiny a Kanaánu přicházejí Židé z celého světa, aby v tvrdých životních podmínkách a ohroženi útoky Arabů a konflikty s Angličany, začali nové životy. Informace z tohoto období jsou již doložitelné. Přesto např. v jisté encyklopedii lze najít mylné informace, např. že Menzelovi vyšlechtili Kanaánské psy.

Mnoho Židů přišlo ze států bývalé Rakousko-Uherské monarchie a s sebou si přivezli služební psy, především německé ovčáky a boxery, aby jim hlídali domovy, pole a sila před ataky nepřátel i před zvěří. Jenže psi z Evropy se zde neosvědčili, nepodávali v extrémních klimatických podmínkách požadované výkony, jejich život se radikálně zkrátil – jejich zdraví bylo zakrátko podlomeno klimatem a místními cizopasníky. Situace osadníků byla tristní, protože bez psů nebylo možné uhlídat v potu a v nesnesitelných podmínkách nově založených kibuců tu trochu úrody, kterou si vypěstovali. Hagana proto řešila „psí otázku“, následně její velitelé požádali profesora Rudolpha Menzela, který se s rodinou přistěhoval do Izraele z Vídně v první polovině 20. století, o pomoc. Jeho manželku Rudolfinu Mencelovou, kynoložku a chovatelku boxerů, napadlo vyšlechtit nové, odolné plemeno, křížením evropských služebních plemen s místními psy, či alespoň najít nejvhodnější křížence F1 generace. Cílem bylo nakombinovat pracovitost evropských psů se schopností přežít v místních podmínkách, kterou očividně disponovali místní divocí psi. Za tímto účelem získala R. Menzelová od Beduínů několik psů (dospělých i štěňat) a také několik psů odchytila a ochočila. A byla jimi okamžitě fascinovaná! „Jak je možné, že psi odchycení z přírody si tak rychle zvykali na soužití s člověkem? Jak je možné, že se je tak rychle podařilo ochočit? Jak je možné, že se původně divocí psi dali tak dobře vycvičit? Stal se snad zázrak?“ ptala se (Menzel, Menzel, 1960).

Ať to bylo jakkoli, pro kibucníky to byl zázrak! Zakrátko totiž Rudolfina Menzelová pochopila, že není třeba psy křížit, ale že odolné a pro výcvik vhodné plemeno psa již existuje! A má ho na dosah! Manželé Menzelovi založili chovatelskou stanici, jejímž cílem byl chov a výcvik místních psů, které nazvali Kelev Kanaan (Kanaánský pes) na počest území, ve kterém toto plemeno psa přežilo tisíciletí.

Kibucníci začali Kanaánské psy chovat, množit a využívat k nejrůznějším účelům, nejprve strážním, následně stopařským a dalším. Kanaánští psi byli zřejmě jako první psi na světě úspěšně cvičeni pro detekování min a výbušnin. Po válce začali být v (nově založeném) státě Izrael cvičeni také jako psi vodící a canisterapeutičtí (Shibolet, 1996).

Od 60. letech 20. století začali být Kanaánští psi vyváženi do Ameriky (první čtyři byli exportováni do Kalifornie díky Ursule Berkowith) a následně i do Evropy (webové stránky The Canaan Dog Club of America). V roce 1990 si Kanaánského psa (bílého s černou maskou) koupil syn zastřeleného amerického prezidenta John F. Kennedyh, Jr. [1] a nazval ho Friday (Pátek). Po tragické havárii letadla, při které zahynul J. F: Kennedy, Jr. i jeho manželka žil (či stále žije) Friday s rodinou jeho sestry Caroline Kennedy Schlossberg. [2]

Nejznámější izraelskou chovatelkou Kanaánského psa je dnes Myrna Shiboleth. Kynoložka Myrna Shiboleth po té, co ve druhé vlně aliji přijela z Ameriky, založila v Izraeli chovatelskou stanici Shaar Hagai Kennels. Více než 40 let se věnuje Kanaánským psům – chovu, propagaci (importovala štěňata i dospělé psy do celého světa) a také ochraně divoce žijících psů. Sama o tom píše jako o velkém poslání, jakémsi kynologickém sionismu. [3] O svém životě se psy informuje na webových stránkách, Facebooku a z těchto  zápisů deníkového charakteru nedávno sestavila knihu Tail´s from Shaar Hagai : A wild Life With Wildlife (Shiboleth, 2008).

Chovatelka M. Shiboleth pořádá opakovaně výpravy za „novou krví“ do různých oblastí výskystu Kanaánského psa. V roce 2001 byl od Beduínů získán fenomenální dvouletý krémový pes Bayud (později oficiálně nazván Bayud Bedoui me Tel Arad), který se po té, co se stal otcem mnoha vrhů v Izraeli, přestěhoval do Francie a posléze do Itálie (Shiboleth, 2007), kde v roce 2011 zemřel (Minto, 2011). V roce 2007 bylo nalezeno štěně Kanaánského psa z izolované oblasti v Jordánsku, po splnění náležitostí byl pes zařazen do chovu pod jménem Tsuk Al Kashha (Shiboleth, 2007). Oba způsoby mají svá úskalí (Shiboleth, webové stránky). Beduíni neradi dávají dospělé psy a u štěňat není nikdy předem zaručeno, že budou vykazovat požadované fenotypové rysy. M. Shibolet zkusila i třetí cestu: dovezla hárající chovnou fenu Havu (Lahava me Shaar Hagai) za fenotypově vyhovujícím divokým psem. Z tohoto spojení se narodilo 5 štěňat (psů), čtyři z nich byli exportováni do různých zemí, jeden z nich (Yitzar) zůstal v chovatelské stanici Shar hagar (Shibolet, webové stránky). V každém případě je rozšiřování genofondu registrovaného chovu Kanáánského psa náročné.



[1] Zdroj: Canaan dog. Video Animal planet. Dostupného zde http://animal.discovery.com/tv-shows/dogs-101/videos/canaan-dog.htm.

[3] O jejím vlastenectví svědčí mimo jiné i její příjmení – „shiboleth“ (šibolet). Toto slovo je vlastně jazykolam. V knize Soudců v Bibli se dočteme, že ho dokázali vyslovit správně jen místní, Efratejší toto slovo vyslovit nedokázali (vyslovovali: sibolet) – a podle toho je na brodu přes Jorfán Jiftáhovi vojáci identifikovali a jako nepřátele zabili.