Divocí kanaánští psi
Paralelně s organizovaným chovem žije část populace Kanaánského psa volně, jako páriové. A to navzdory různým obtížím a životním nástrahám (je to tzv. oportunní skupina).
Z nástrah je nutné zmínit především izraelský vládní program likvidace volně žijících psů. V 80. letech 20. století v Izraeli mezi divokými zvířaty vypukla epidemie vztekliny, kterou se izraelská vláda rozhodla řešit vyhubení divoce žijících psů. Najatí lovci pronásledovali ve vrtulnících divoké psy, dospělé i štěňata, a stříleli je. Jenže psi se zakrátko naučili utíkat do úkrytů vždy, když uslyšeli z dálky zvuk vrtulníku. Střelci a automobilech postříleli psy, které si ochočili izraelští vojáci na hlídkách – mnozí z nich to vělice těžce nesli (Minto, 2011). Nicméně genocida se nepodařila. A nakonec se ukázalo, že ani epidemie vztekliny se mezi párijskými Kanaánskými psy nerozšířila tak, aby jejich populaci zdecimovala. Dnes jsou divocí psi ošetřováni vakcinací (Gdalevich a kol., 2000), obdobně jako psí páriové v Athénách (Jančaříková, 2009). A jsou chráněni zákonem – jejich odstřel je zakázán (Minto, 2011).
Dalším problémem, se kterým se musejí divocí kanaánští psi (obdobně jako mnohé další druhy savců) vyrovnávat je úbytek volné plochy. Stále se zmenšuje území, na kterém by se mohli svobodně pohybovat, ztrácejí prostor, ve kterém by mohli bez strachu před lidmi a jejich aktivitami žít a rozmnožovat se. Divocí Kanaanští psi si našli nový azyl – osídlili území minových polí, která se táhnout po prakticky všech suchozemských hranicích Izraele. Díky vynikajícímu čichu a inteligenci se naučili bez nehod běhat, lovit, hrát si a také vychovávat mláďata mezi minami, aniž by je aktivovali.
Díky neuvěřitelné schopnosti Kanaánských psů vyrovnat se s nástrahami osudu, mají tedy dnešní návštěvníci Izraele, Jordánska, Sýrie, Libanonu a Palestiny, když mají dost odhodlání a trochu štěstí, možnost divoké párijské kanaánské psy spatřit.
Což se povedlo našim chovatelům Evě a Antonínu Hniličkovým. Jejich článek z cest zde. A jedna z jejich fotografií. A a v roce 2015 i mně osobně díky Myrně Shibolet a mezinárodní konferenci Kanánský pes.
