Dobré a špatné časy Kanaánského psa
Kanaánští psi přežili – často bez pomoci člověka – staletí, vlastně tisíciletí – a celou řadu období pro ně katastrofálních. Je fascinující, jak se vždy dokázali včas přizpůsobit a počkat někde ve skrytu na lepší časy. (Je tímto úkrytem i můj obývák?)
Takové lepší časy zažívali prý 2 000 let před naším letopočtem, kdy kanaánské psy (samozřejmě to tehdy nebylo uznané plemeno, čili správnější je napsat „psy velice blízké dnešním Kanaánským psům“ – budu to rozlišovat velkým/malým K/k) chovali izraelští a judští králové. Ti si jich zřejmě velice považovali, protože archeologové objevili z té doby i hroby těchto psů (v Aškelonu je takových hrobů 700, všichni psi jsou v nich uloženi ve stejné pohřební pozici). Byli to právě psi kanaánští, kteří roznesli a sežrali ostatky těla královny Jezábel. (Ano, před tím, než jsem si Sangie vzala, zalistovala jsem v Bibli: psi ji nezabili, jen se postarali o její ostatky). A ještě před Jezábel najdeme v Bibli muže se jménem Pes (Kaleb, כלב) výslovnost nechť nikoho nemate, znak „ב” se v hebrejšině čte buď B nebo V. Tak se jmenoval první Izraelec, které vstoupil do země zaslíbené. A zároveň má toto slovo ještě jeden význam: srdce. (Možná proto, že psi měli a mají velké srdce a umí milovat bez podmínek. Snad to bude stejně i se Sangie. Proč by nemělo, když se psem myslel pes kanaánský?)
Špatné časy kanaáncům nastaly, když Blízký východ osídlily arabské kmeny. Vztah Arabů ke psům není příznivý (snad vyjma chrtů). Kanaánští psi ale přežili i bez ochrany královského dvora – přešli (obdobně jako australský pes dingo) na párijský, divoký styl života. Přesto však zůstali psy, nezdivočeli, a když se naskytla příležitost, přidávali se k lidem. Kočujícím Beduínům pomáhali hlídat stáda a stany, hráli si s jejich dětmi a s Beduíny stále mnozí tzv. „divocí psi“ vlastně žijí.
Ke konci 19. století začíná první vlna aliji – do Palestiny a Kanaánu přicházejí Židé z celého světa, aby v tvrdých životních podmínkách a ohroženi útoky Arabů a konflikty s Angličany začali nové životy. Mnoho Židů přišlo ze států bývalé Rakousko-Uherské monarchie a s sebou si přivezli služební psy – německé ovčáky a boxery, aby jim pomohli hlídat domovy, pole a sila před ataky nepřátel i před zvěří. Jenže tato – v Evropě tak užitečná plemena – v drsném klimatu pouští a polopouští nemohla pořádně pracovat. Psi z Evropy se zde nesovědčili, nepodávali v horku výkony. A také jejich život se radikálně zkrátil – zdraví bylo zakrátko podlomeno klimatem a cizopasníky. Bylo to velice tristní, protože bez psů nešlo uhlídat v potu a v nesnesitelných podmínkách nově založených kibuců tu trochu úrody, kterou si přistěhovalci vypěstovali. Hagana (Jewish Defense Forces) proto „psí otázku“ řešila. Její velitelé požádali profesora Rudolpha Menzela, aby pomohl. Ten se s manželkou přištěhoval do Izraele z Vídně ve dvacátých letech 20. století.
Rudolfinu Mencelovou, kynoložku a chovatelku boxerů, napadlo vyšlechtit nové, odolné plemeno, křížením evropských služebních plemen s místními psy či alespoň najít nejvhodnější křížence F1 generace. Cílem bylo nakombinovat pracovitost evropských psů se schopností přežít v místních podmínkách, kterou očividně mají místní divocí psi. Za tímto účelem získala od Beduínů několik psů. Několik psů odchytila a ochočila. A byla jimi okamžitě fascinovaná!
„Jak je možné, že psi odchycení z přírody si tak rychle zvykali na soužití s člověkem?
Jak je možné, že se je tak rychle podařilo ochočit?
Jak je možné, že se původně divocí psi dali tak dobře vycvičit?
Stal se snad zázrak?“ ptala se.
Ať to bylo jakkoli, pro kibucníky to byl zázrak, velký zázrak (לגדו נס)! Zakrátko totiž Rudolfina Menzelová pochopila, že není třeba psy křížit, ale že odolné a pro výcvik vhodné plemeno psa již existuje! A má ho na dosah! (Více viz Počátky organizovaného chovu Kanaánského psa). A kanaánským psům začaly lepší časy! Kibucníci si jich vážili a začali je chovat, množit a využívat k nejrůznějším účelům. Kanaánští psi byli využíváni jako služební psi Hagany – na hlídkách a při stopování. Kanaánští psi byli jako jedni z prvních na světě vycvičeni pro detekování min a výbušnin. V roce 1953 se prof. Rudolph Menzel se zapojil do přípravy vodících psů pro nevidomé Izraelce, několik psů se vycvičit povedlo (ale vzhledem k jejich nízké kohotkové výšce, byli použiti pro děti, ne pro dospělé nevidomé).
Přesto stále zůstával velký počet psů v přírodě. Těmto páriům nastalo další období hrůzy v 80. letech 20. století, kdy v Izraeli mezi divokými zvířaty vypukla epidemie vztekliny (i dnes je lidem, kteří chtějí déle pobývat v Izraeli, zvláště v odlehlejších oblastech, doporučováno očkování proti vzteklině). Strach z epidemie byl tak velký, že se se izraelská vláda rozhodla vyhubit všechny divoce žijící psy. Najatí lovci pronásledovali ve vrtulnících divoké psy a stříleli je. Jenže psi se zakrátko naučili utíkat do úkrytů vždy, když uslyšeli z dálky zvuk vrtulníku. Naštěstí se tedy vyhubit divoké kanaánské párie nepodařilo! A nakonec se mezi nimi ani vzteklina nerozšířila tak, aby jejich populaci zdecimovala. Ve skutečnosti od roku 1948 do roku 2012 zahynulo z důvodu vztekliny v Izraeli 29 lidí, což je mnohem méně, než při dopravních nehodách... automobily nikdo nezakázal...lidé jsou někdy divní....
Dnes mají v Izraeli (ale vlastně po celém světě) divoká zvířata jiný problém – stále se zmenšuje území, na kterém by se mohla svobodně pohybovat. Ubývají plochy divoké přírody. Zvířata ztrácejí prostor, ve kterém by mohla bez strachu před lidmi a jejich aktivitami žít a rozmnožovat se. Divocí kanaanští psi si i s touto trisní situací dokázali poradit: našli nový azyl. Většina divokých kanaánských psů žije uprostřed minových polí, která zaujímají velké plochy na všech hranicích Izraele. Zdá se, že díky vynikajícímu čichu a inteligenci se kanaanští psi naučili bez nehod běhat, lovit, hrát si a také vychovávat mláďata mezi minami, aniž by je aktivovali.